Kája Novotný se narodil v roce 1938 v malé vesnici pod Krkonošemi, kde jeho otec pracoval jako kolář a matka doma tkala plátno, které pak vozili prodávat na trh do Vrchlabí. Dům, ve kterém vyrůstal, měl dřevěná okna a kamna, která bylo nutné každé ráno znovu rozdělávat, a Kája si dodnes pamatuje vůni čerstvě naštípaného dřeva, která se linula celým stavením ještě dlouho po poledni.

Když mu bylo dvanáct, vypukla válka a jeho staršího bratra odvedli na nucené práce do Německa. Kája zůstal doma jako jediná pomocná ruka na poli a naučil se orat s koňmi dřív, než se naučil pořádně psát. Vzpomíná, jak se schovávali ve sklepě, když nad vesnicí přelétávaly letecké svazy, a jak babička každý večer modlitbou žádala, aby se bratr vrátil živý.

Bratr se skutečně vrátil, ale úplně jiný člověk – tichý, hubený, s pohledem, který se už nikdy úplně nevrátil do přítomnosti. Kája se o něj staral celá padesátá léta, zatímco se sám snažil dostat na střední školu do Hradce Králové. Nakonec ho ale kvůli „buržoaznímu původu“ rodiny na studia nepřijali, a tak nastoupil do místní strojírny jako učeň zámečníka.

V šestnácti letech potkal na taneční zábavě v kulturním domě dívku jménem Miluška, dceru místního lesníka. Tvrdí, že to nebyla láska na první pohled, ale na třetí – když ji viděl, jak se směje jeho ne příliš vtipnému vtipu tak upřímně, že se rozhodl, že si ji jednoho dne vezme. Vzali se o čtyři roky později v malém kostelíku, přestože oficiálně to muselo být „jen“ na úřadě, protože se to tehdy nehodilo.

Práce ve strojírně ho provázela celý život. Vypracoval se z učně na mistra směny a později na vedoucího dílny, kde strávil přes třicet pět let. Nejraději vzpomíná na sedmdesátá léta, kdy s kolegy jezdili na podnikové rekreace k Máchovu jezeru a večer u ohně hráli na kytaru písničky, které se tehdy nesměly hrát v rádiu.

S Miluškou vychovali tři děti – dvě dcery a syna. Syn odešel po revoluci studovat do Prahy a už se domů nevrátil, jen občas na Vánoce. Kája se s tím dlouho nemohl smířit, ale postupem let pochopil, že děti mají žít svůj vlastní život, i když to bolí víc, než si kdy myslel, že může bolet.

Po roce 1989 uvažoval, že si otevře vlastní malou dílnu, ale zdraví už mu to nedovolilo – zlomil si kyčel při pádu ze žebříku, když spravoval střechu na chalupě. Od té doby chodí s vycházkovou holí, kterou si sám vyřezal z jasanového dřeva, a říká, že je to jediná věc ze dřeva, kterou v životě udělal a která mu vydržela déle než dvacet let.

Miluška zemřela před osmi lety na podzim, tři dny po jejich padesátém osmém výročí svatby. Kája o tom mluví klidně, ale s hlasem, který se na konci vět mírně zlomí. Říká, že nejhorší nejsou noci, ale rána, kdy se ještě ve spánku otočí, aby jí něco řekl, a teprve pak si vzpomene.

Dnes žije sám v domě, který si s Miluškou postavili v šedesátých letech, a každé dopoledne chodí na procházku ke stejnému rybníku, kam chodil jako chlapec s otcem na ryby. Sousedé ho znají jako muže, který má pro každého úsměv a historku, i když už některé z nich vypráví po pětadvacáté.

Když se ho vnoučata ptají, co bylo v jeho životě nejdůležitější, neříká práci ani úspěchy. Říká, že nejdůležitější bylo umět se zastavit uprostřed shonu a všimnout si, že slunce právě zapadá za lesem stejně krásně, jako když byl malý chlapec – a že tohle jediné se za celý jeho dlouhý život vlastně nezměnilo.